Co obnáší práce s porodním traumatem?

Předně si musíme ujasnit, co máme pojmem porodní trauma na mysli. Na mých programech vždy dìláme kruh, pøi kterém se úèastnic/níkù ptám, zda vìdí, jaký byl jejich vlastní porod - jejich pøíchod na svìt. Hodnì èasto slýchám odpovìï: "O svém porodu toho moc nevím…", "No, asi to bylo hrozný…", "Bylo to nìjaké komplikované…", "Máma si toho moc nepamatuje", " Narodil/a jsem se vcelku normálnì…."
"Vcelku normálnì" na první pohled zní už docela dobøe. Ale co to "vcelku normálnì" v naší technokratické spoleènosti vlastnì znamená? Byl matce "vpíchnut oxytocin"? Byla pod vlivem utišujících lékù? Byl umìle protržen plodový vak? Trval porod dlouho?……..Vidìla vás maminka vùbec bezprostøednì po narození? Cítil/a jste tlukot jejího srdce a byl/a jste pøiložen/a k matèinì prsu? Nechali vaši pupeèní šòùru pøirozenì dotepat, nebo byla co nejrychleji pøestøižena? Otáèeli vás hlavou dolù a plácali po zadku, dokud jste nezaèal/a øvát? Zmìøili vás, zvážili, nakapali vám do oèí a odnesli PRYÈ, mezi ostatní opuštìná øvoucí miminka?
A když jsme u tìch absurdit, také vám øíkali, že je normální, když miminka breèí? Nebo dokonce, že tím posilují plíce….?
JE NA ÈASE SI NAHLAS ØÍCI, ŽE TOHLE NENÍ "NORMÁLNÍ POROD", tohle je DRAMA - trauma pro ženu (potažmo a neoddìlitelnì jejího muže a otce dítìte) a dítì na celý život.
To, jakým zpùsobem vstupujeme na svìt, ale i to, jakým zpùsobem jsme byli zplozeni a jak probíhalo tìhotenství, ovlivòuje celý náš život. Kvalitu jeho prožití, kvalitu mezilidských vztahù, kvalitu rodinného života, kvalitu realizace svého životního poslání…..
Naprostá vìtšina z nás, kteøí jsme se narodili v uplynulé dobì (a bohužel i dobì dnešní) má trauma z porodu. Rozdíl je pouze v tom, že nìkdo si tento fakt uvìdomuje a dokonce s ním i vìdomì pracuje a nìkdoho ho má uložený hluboko v pamìti.
Tento nevìdomý "otisk" (program) však naprosto reálnì ovlivòuje jeho každodenní èinnost a pokud není zvìdomìn a vyèištìn (pøeprogramován), pøesunuje se do dalších generací, tzv. rodové linie. Znovu a znovu opakujeme v rodinách podobné pøíbìhy, znovu používáme stejný vzorec chování jako naše matky, babièky…..
V limbickém otisku je zakódovám zpùsob našeho zrození. Dítì je souèástí matky a automaticky pøebírá její pocity bìhem tìhotenství, porodu i v dobì po porodu.
Pokud jsme tedy pøišli na svìt v atmosféøe dramatu, naše pøedstava o svìtì, naše vnímání života je opìt drama.
Existuje podobenství o malém slùnìti, kterého lidé pøivázali za nohu na kovový øetìz. Slùnì tehdy nebylo dost silné, aby øetìz pøetrhlo a tak mu nezbývalo než tyto podmínky pøijmout a žít pøivázané. Postupem èasu se z nìja stal silný slon, který by øetìz už hravì pøetrhnul. Nikdy to neudìlal. Proè? Neznal jiný zpùsob života. Být pøivázaný na øetìzu byla jeho "zpráva o svìtì" a tak na tom øetìzu "dobrovolnì" zùstal.
Nemusíme být jako ten slon.
Pøi vìdomé práci se svým porodním traumatem je možné si pùvodní "pamìovou stopu" nejprve uvìdomit, poté vyèistit a "pøeprogramovat". Z vlastní zkušenosti mohu jednak naprosto jednoznaènì potvrdit, že to opravdu funguje a že je to opravdu možné a druhak, že vìdomý proces vytvoøení si svého zrození, tak jak bychom si jej pøáli, je velice krásný, hluboký a "živý" zážitek, který se velmi brzy projeví v reálném zpùsobu života.
ZPRÁVA PRO VÁS TEDY JE, ŽE NAPROSTÁ VÌTŠINA Z NÁS PØIŠLA NA SVÌT V ATMOSFÉØE DRAMATU. Naprostá vìtšina z nás si do života odnesla zprávu o tom, že svìt není bezpeèné místo, že jsme nechtìní, nemilovaní, odmítnutí, osamoceni….že se musíme o své místo rvát, køièet, být vidìt, protože jinak si nás nevšimnou. NAPROSTÁ VÌTŠINA Z NÁS NEBYLA SCHOPNÁ TYTO POCITY JAKO DÍTÌ UNÉST, ZPRACOVAT JE A TAK JSME SE ODPOJILI V RÙZNÝCH OBLASTECH OD SVÝCH CITÙ. Obklopili jsme se materiálem a co nejlepšími technologiemi. Spoleènost, jejíž jsme souèástí, je materialistická, bez hlubšího vhledu a propojení se Zemí a Vesmírem.Naprostá vìtšina z nás pøišla na svìt za podobných podmínek.
NASTAL ÈAS Z DRAMATU UÈINIT OPÌT ZÁZRAK STVOØENÍ. Nastal èas si uvìdomit, že svìt je bezpeèné místo, které je tu pro nás.To nebezpeèí si vytváøíme sami. Nejsme obìti. Jsme tvùrci svého vlastního života. Jsme lidské bytosti, které mohou, dokonce mají žít v lásce, radosti, hravosti, hojnosti a zdraví.
Zmìna je možná, staèí se rozhodnout. Mùže to být velmi jednoduché.
"Všechno co se po nás chce, je žít v Lásce, všechno ostatní pøijde samo", øíká mùj muž.
Chcete žít v Lásce?
Já ANO!
Pojïme se tedy tentokrát vìdomì vrátit tam, kde to všechno zaèalo.
Pojïme si vybudovat dobrý základ a na nìm vystavìt život takový, jaký opravdu chceme žít.

Hlavní stránka