Porod Viktorky,se tak nějak samostatně vyvíjel již během těhotenství.
Začali jsme obhlídkou Vrchlabí,zjistili možnosti porodních asistentek a navázali kamarádské vztahy s několika dulami.S blížícím se termínem ,jsem postupně zavrhla jak porodnici ve Vrchlabí,tak asistentky i duly.Postupně jsme s mužem došli k tomu,že to zvládnem spolu a on byl připraven mi ve všem vyhovět.Po večerech jsme pročítali knížky s různými úhly pohledu na proces porodu a hodně si o nich povídali.
Připravovala jsem se na porod doma mimo jiné i mentálně.Měla jsem všechno vymyšlené.Představovala jsem si místo,kde vše proběhne,atmosféru i dobu.Jelikož jsme nechtěli staršího synka odvážet někam pryč,představovala jsem si,že porod proběhne v noci."Dojdeme pro Matýska do školky,v pět zavřeme náš obchůdek,já v noci porodím a vy zase ráno odjedete do školky a do krámku"říkala jsem
Denně jsem si i několikrát opakovala větu:"Porod proběhne jak nejlépe může "Věřila jsem sobě i děťátku.
Přišel den,kdy mi při raních výpravách odešla hlenová zátka."Už to začíná"říkala jsem dojatě muži a trochu mně překvapilo,že vlastně ani moc nereaguje.Bylo mi to líto a moc jsem tomu nerozuměla,ale nebyl čas na vysvětlování a když odjeli ze synkem do školky,moje vlastní euforie z toho ,vše ostatní zastřela.
Ještě jsem se vykoupala,doprovázejíc se zpíváním všeho možného a vydala se dalším autobusem rovněž do krámku.
Už doma jsem si všimla,že mám jakési návaly horka spolu s vlnami ještě větší euforie,které vyvrcholily výbuchem smíchu.Připadala jsem si chvílemi jako opilá a po cestě jsem se očas ukryla v nějakém průchodu,abych se mohla "vysmát"a nebudila pozornost okolí.
V takovémto rozpoložení jsem tedy dorazila za mužem.Zákazníci chodili a my se střídali za pultem jako jindy.
Celou dobu mně mírně pobolívalo v podbříšku,a to se v průběhu dne změnilo na jakési pravidelné tepání.Kolem druhé hodiny jsem šla vyřídit korespondenci na poštu s tím,že se ještě zastavím v prodejně kočárků.Tepání začalo být vždy po osmi minutách výraznější a cestu,která mi jindy trvala deset minut,jsem nyní šla dvě hodiny.Můj muž se nad tím nijak nepozastavil ,jenom mu přišlo divné proč po něm chci,aby se šel ohledně nabídky kočárků informovat znova,protože když mi prodavačka vysvětlovala rozdíl mezi tím či oním typem,přišla na mne zrovna jedna z těch mohutných tepajících vln a já z toho co říká nevnímala téměř nic.Na poště jsem frontu k okénku vystála dvakrát ,neboť
když na mně poprvé došla řada byla jsem rovněž zrovna" indisponována".
Zůstala jsem tedy v krámě sama a kontrakce ,mezi obsluhou zákazníků,chodila prodýchávat za police s bylinnými čaji.
Ve čtyři hodiny stahy přicházely po pěti minutách a já již po několikáté rozpačitě naznačovala muži,že už je TO opravdu tady a očekávala nějaké povzbuzení,obětí ,nebo cokoli podobného,ale jeho reakcí bylo to,že vzal razítko a pustil se s vervou do razítkování propagačních letáků.Moje kontrakce nabírali na intenzitě a on razítkoval rychleji a rychleji.
Blížila se zavírací hodina a já se rozhodla,že pojedu domů napřed.Uvažovala jsem o autobuse,ale napadlo mně zkusit zavolat kamarádce-(mému andělu strážnému.)s autem.Nezklamala."No já jsem hned tady vedle v obchodě Luci,hned jsem tam"ozvalo se ve sluchátku.
Domluvili jsme se s Radkem,že dojde pro Matýska,kterého už ze školky vyzvedla maminka jeho školkového kamaráda a oba za mnou dorazí domů.
Rozloučili jsme se,bylo kolem páté hodiny.
Cestou domů kontrakce skočili na tříminutový interval.Kamarádce jsem musela několikrát zopakovat,že opravdu nechci do porodnice a že opravdu nechci,aby šla domů se mnou.Dala mi tedy alespoň číslo na svoji tetu,která je porodní asistentka,vysadila mne před vraty a já hleděla na couvající auto a její starostlivý výraz v očích.
Začínalo mi být jasné,že porodu se nezůčastní ani Radek.
Doma jsem se hned pustila do příprav všeho potřebného a v mezičase se prokřičívala kontrakcemi.
Dala jsem vyvařit gumu a nůžky na podvázání pupeční šňůry,pustila hudbu(a zase ji brzo vypnula,protože mne rušila),nalila do aromalampy vůni podporující děložní stahy(a zase ji vylila,protože se mi z ní dělalo špatně),uvařila konev čaje z maliníku,který rovněž podporuje stahy(a vůbec ho nepila)napustila vanu plnou vody a rozpustila v ní sůl z Mrtvého moře,kterou Radek pracně sháněl(vlezla jsem do vany,ale protože jsem se tam nemohla hýbat,zase jsem hned vylezla).
Uvědomovala jsem si,že kdyby byl někdo přítomen,měla bych tendence si stěžovat na tu " šílenou bolest",ale nebyl žádný divák ani posluchač a tak nezbývalo nic,než se spolehnout sama na sebe a mít to co nejdříve za sebou.
Rozhodla jsem se nejít"proti"bolesti,ale spolupracovat s ní.Nezatínat zuby,ale co nejvíce se uvolnit.
Vše se dalo do pohybu.Bolest se změnila v tlak a z mého těla se stal tunel,kterým jakási síla v intervalech vypuzovala děťátko směrem ven.
Zazvonil telefon.Radek se ptal zda si mají vzít taxika."Ne,ne"odpovídám"Chci být teď sama,všechno je v pořádku".
Dál pokračuji v souladu s "tlakem"Mezi kontrakcemi jsem bdělá,plná energie.Opírám se o vanu a pozoruji sama sebe v odrazu vodní hladiny.Je to velice zvláštní.
Je za deset minut sedm a autobus s kluky už by měl být na zastávce.Jdu se ještě podívat z okna,jestli už jdou,ale nikoho nevidím a tak se vracím zpátky do koupelny.
Stojím opřená o vanu.Další mohutná vlna mně srazila na kolena.Mám pocit,že prasknu.Au,au říkám při doznívajícím stahu,a napadá mne,že při stahu příštím už asi umřu.Stah přichází a s ním i veliká úleva-po nohou mi teče plodová voda-odpočívám.
Do koupelny vchází Radek,mám šaty a v mezičasech vše kolem sebe uklízím a tak nemá tušení v jaké fázi se porod nachází.Snaží se mně nerušit a tak mi jen potichu oznamuje,že Matýsek chtěl zůstat u kamaráda.Příkývnu a on zase odchází.
Nastává další tlak-cítím cosi tvrdého a nahmatávám temínko,opět tlak-protlačila se hlavička-snažím se nahmatat oči,ústa,ale nedokáži pohmatem nic rozeznat.V duchu se ptám,zda je miminko vůbec živé,když se mezi mýma nohama ozve zavrnění.ˇ"Viktorko-ahoj"říkám.Poslední tlak a miminko mi klouže do rukou.Je sedm hodin a dvě minuty.
Má omotanou šňůru kolem krku a tak volám na muže,který hned přichází,protože zavrnění miminka také zaslechl.Rychle pupečník přetahuje přes hlavičku.Viktorka chvilku pláče,ale pak se přisaje k prsu.Všude je klid.
Placenta vychází po půl hodině,necháme dotepat pupeční šňůru a tu potom Radek přestřihne.
O hodinu později přijíždí domů Matýsek.
Jsme čtyři.
Když jsem se později ptala muže,proč vlastně nijak zvlášť většinu dne nereagoval,řekl mi ,že naprosto věřil tomu,že porod proběhne v noci ,a že je vlastně stále dost času.:-)
MATYÁŠ
Tento porodní příběh píši s odstupem téměř deseti let. Píši ho ráda, protože jak mi ten chlapeček před očima odrůstá, je milé se vzpomínkami vrátit do časů, které byly a daly základ časům přítomným i budoucím… Píši ho v tento čas, protože už mohu vzpomínat i na věci, které jsem sama sobě dlouho vyčítala, nebo mne mrzely. Všechno je k něčemu dobré.Tento porodní příběh píši s odstupem téměř deseti let. Píši ho ráda, protože jak mi ten chlapeček před očima odrůstá, je milé se vzpomínkami vrátit do časů, které byly a daly základ časům přítomným i budoucím… Píši ho v tento čas, protože už mohu vzpomínat i na věci, které jsem sama sobě dlouho vyčítala, nebo mne mrzely. Všechno je k něčemu dobré.
O Matýskovi jsem se poprvé doslechla u kartářky. Paní mi vyložila karty a řekla: "Do roka budete mít chlapečka." Už cestou od ní jsem věděla, že se bude jmenovat Matyáš. Neměli jsme ho tedy do roka, jak předpovídala, ale do dvou. Nicméně od té doby byl už nějakým způsobem s námi, v duchu jsem si s ním povídala a těšila se na "setkání". Jednoho dne jsem si koupila v bazaru malou krásnou hračku-miminko. Usmívalo se na mne širokým úsměvem a bylo "moje". Ve stejný den jsem v lékarně zakoupila těhotenský test. Doma se ukázalo, že je pozitivní….
Z těhotenství jsem byla nadšená a měla jsem pocit, že nic krásnějšího jsem snad nepoznala. Jednoho dne mne zaujal v rádiu hlas ženy. Zaposlouchala jsem se do tématu a zjistila, že ona žena je porodní asistentka. Hovořila o Centru aktivního porodu v Praze na Bulovce. Její vyprávění o možnostech porodu v CAPu mi přišlo fascinující a přitom přirozené zároveň. Tehdy mne napadlo, že jestli mám někde rodit, tak jedině tam. Když asi za týden přinesl partner noviny, kde byl článek opět o CAPu a fotky pokoje s vanou a velkou dřevěnou postelí, rozjeli jsme se tam. Začali jsme tam po zaregistrování jezdit na přípravné kurzy pro rodiče, které vedla právě již zmiňovaná paní z rádia - Zuzana Štromerová. Poprvé jsme viděli filmy o porodech, učili se s partnerem oba správně dýchat…. Zuzana mi připadala velmi mateřská a moc jsem si přála, aby porod Matýska probíhal právě za její asistence.
Měla jsem termín porodu vypočítaný na patnáctého prosince a všechny moje kolegy a kolegyně jsem docela pobavila, když se mne naše přednášející na kursu, který jsem tehdy absolvovala, zeptala, kdy mám termín. Moje odpověď byla: "Dneska". Měla jsem přesně naplánovaný program do sedmnáctého prosince - to byl podle mého pocitu den kdy se děťátko narodí. Večer už jsem byla poněkud nervózní - nic se nedělo a já neměla na další den nic v plánu. Jen tak sedět v paneláku a čekat se mi tedy rozhodně nechtělo. Než šel můj partner spát, poklepal mi ještě na břicho a řekl: "Tak zítra tě čekáme…".
Já už se do postele nedostala….Někdy po půlnoci přišly lehké kontrakce. Navlíkala jsem vánoční řetězy a kontrakce protancovávala. Bylo mi dobře. Během dopoledne jsem zavolala na číslo CAPu - k mému tehdejšímu zklamání, měla službu porodní asistentka Ivana. Když jsem jí popsala jak se věci mají, řekla mi, že ještě nerodím a že máme zavolat později. Za další dvě hodiny mne překvapila velice intenzivní bolest. Byla jsem jí natolik zaskočená, že už jsem nebyla schopná znovu asistentce volat. Vše vyřídil partner a domluvil setkání ve dvě hodiny před CAPem. Asi je jen málo šílenějších situací, než nasednout s ohromným břichem a ještě ohromnějšími bolestmi do malé, staré Škodovky 120 a vydat se v dopravní špičce z Kladna do předvánoční Prahy…..Dnes s dalšími třemi zkušenostmi z následujících porodů vím, že kdybych zůstala doma a soustředila se už jen na své tělo a miminko do hodiny bych měla chlapečka v náručí. Byl však rok 1999 a já neměla zkušenost ani vlastní ani mé mámy, která vždy říkala, že si z mého příc
hodu na svět nic nepamatuje…. a tak jsem v té malé škodovce prosila všechny svaté o pomoc a říkala si, že jestli tohle přežiji, tak už přežiji vždycky všechno… Čekala mne ještě hodina čekání v zaparkovaném autě, před porodnicí, neboť porodní asistentka přišla o hodinu později. Řvala jsem bolestí, zkroucená na zadní sedačce a mezi kontrakcemi zachytávala pohled vykuleného řidiče, který parkoval auto hned vedle nás. Koněčně Ivana dorazila a já myslela, že vše už bude mít hladký průběh. Jako by však nestačil už ten fakt, že jsem se v duchu vyrovnávala s asistentkou, která mi "neseděla", přišly pro přirozený porod další "úžasné"momenty. S připnutým monitorem na břichu jsem musela vyplnit jakýsi dotazník, byla jsem v podstatě formou jakoby dotazu obeznámena s přítomností studentky medicíny, vyslechla jsem hovor porodní asistentky s uklízečkou. Uklízečka byla velice empatická, bohužel ne ke mně, ale k asistentce, která si postěžovala, že má v troubě rozpečené vánoční cukroví… Moje počáteční domácí euforie byla bů
hví kde. "Jste otevřená na pět prstů, do hodiny to bude". Volný pohyb po pokoji zmírnil moje bolesti, sprchovala jsem si břicho ve vaně, hopsala na míči, pokoušela se vrátit k domácímu tančení… to vše za dohledu mého partnera, asistentky, studentky a občas projdoucí uklízečky. Cítila jsem sama v sobě křeč. Copak mám teď náladu na divadelní představení? Co tady dělají ti lidé? Není snad tohle intimní záležitost, stejně tak jako když došlo ke zplození? Hodiny nelítostně ubíhaly. Prosebně jsem vzhlížela k hodinám - vždyť už jsem přece měla rodit…. Ivana mne znovu kontroluje. Nespokojeně kroutí hlavou. Mám pocit viny za její nedopečené cukroví, čím víc chci vše urychlit, tím víc se porodní proces zastavuje. Ptám se jí, jestli mi může nějak pomoci. Nabízí mi propíchnutí plodového vaku, aby odtekla voda - dodává, že by bylo lepší kdyby kdyby se to stalo "samo". Poznamenává, že na místnost, ve které jsme, už čeká další maminka… Mám pocit úplného selhání. Ani po umělém protržení plodového vaku nedochází k urychlení
porodu. Naopak mám pocit, že je vše mnohem horší. Pokouším se miminko vytlačit, vše je opět velmi bolestivé a nemohu najít nějakou úlevnou pozici. Docházejí mi síly. V mezičase usedám na porodní stoličku. Sděluji okolním pozorovatelům, že už nemůžu. "Můžete", opakuje mi Ivana, která už je stále se mnou. Partner mne podpírá zezadu, třesou se mi nohy, mám problém se na nich udržet. "Zhluboka dýchejte", podporuje mne asistentka. Partner zhluboka dýchá. Dýchá přesně tak, jak nás to učili na přípravném kursu. Ruší mne to. Vadí mi, že jsem nahá, zatímco kolem mne jsou všichni oblečení. Kolem šesté (osmnácté) hodiny mi partner oznamuje, že vidí hlavičku - vlásky. "Už to bude". Ztrácím přehled o čase. Všechno jde mimo mne. Zaznamenávám opět uklízečku a čím dál tím víc bílých plášťů kolem sebe. Uběhne dalších čtyřicet minut. Vidím rozmazaně postavy, bude muset zasáhnout doktor….Je to přeci moje dítě. Musím to přeci zvládnout. "Matýsku, prosím pomoz mi". Cosi povoluje….. vystřelí ze mne jak raketa……chlapeček. Za deset
minut sedm (18.50), čtyři dny před Štědrým dnem, cítím na svém těle moje dítě. To je moje dítě. Jsem fascinovaná tím vším. Bílé pláště mizí. Zůstáváme my tři.
Děkuji Ti Matyáši za tu první neopakovatelnou zkušenost. Děkuji Ti, že jsi proklestil cestu svým sourozencům a podnítil mne v přemýšlení o tom, co je přirozený porod.
další