Dorotčin porod byla celkem rychlovka-tedy to finále určitě.
Když se mi ráno chtělo zvracet, blesklo mi hlavou,že by porod, ale když mi řekla Terka, že v noci zvracela a že hlívy už nechce nikdy vidět,přičetla jsem to taky houbám.
Dopoledne jsem prospala a po obědě si s Jonášem lehla taky,probudila mě lehká „menstruační bolest“, asi po hodině jsem shledala jakousi pravidelnost cca 10minut a když jsme vstali skočilo to hned na 3 minuty, což mě nijak nerozhodilo, protože s Jonášem mi tenhle interval vydržel celou noc,tak jsme šli ven.
Tomáš už byl 14 dní doma, protože spadl v práci ze schodů a mohl víceméně jen ležet a pomalu chodit,ale to dopoledne Jonáše obstaral a ven s námi šel taky.
Když jsme se vrátili volala jsem Marii,říkala, že za chvíli pojede z Prahy domů pro porodní tašku a dorazí.
Taťka, když jsem mu volala, aby si vzal na noc Jonýse, měl v sobě pivo a tak si dal Tomáš sedačku v autě naležato a poprvé od pádu si sedl a hned řídil.To už jsem mezi balením věcí pro Jonáše zaklekávala na všechny 4 nebo na balon a Jonášek vždycky hned ke mně.Pustila jsem si Dalajlámu a kontrakce promručela.
Když odjeli, nabraly na intenzitě, pustila jsem pro jistotu kotel, v ložnici, kde mi Tomáš nachystal na zemi rodící ležení mi bylo vedrem zle(je pod střechou),tak jsem slezla dolů-chtělo se mi na záchod a tam už jsem zůstala,kontrakce mi přitlačily k záchodu a já vždy ty mohutné vlny jen prokřičela.
Cítila jsem rupnutí a do záchodu vyšplíchla trocha plodové vody(Marie při poslední kontrole říkala, že jí má málo, ale tak málo jsem nečekala),pak tělo vytlačilo cosi, co podle pohmatu nebyla hlavička,jedno zapumpování v těle,žádný posun a to už jsem si stoupla, když vyletělo celé tělíčko-šedomodré bezvládné-byla jsem přesvědčená, že rodím mrtvé miminko, ale necítila jsem vůbec žádnou paniku.Na vteřinu jsem si myslela, že je to chlapeček, jak byla pinďula naběhlá spletla jsem si jí s varlátky.
Poprvé za celou dobu jsem chtěla zatlačit,abych dostala ven hlavičku, ale nešlo to ,tělo si dalo pauzu a pak jí vystřelilo i s placentou.
Už jsem věděla, že je to holčička –nedýchala-dala jsem si jí na rameno, placentu na druhé a šla do pokoje, kde jśem jí položila zabalenou do plenky na zem,pak mi blesklo zkusit jí oživit,po dvou dýchnutích a masáži srdíčka zavrněla, tak jsem ještě třikrát dýchla, otevřela očička( viděla jsem Terezku) -celá ještě šedivá.
Vzala jsem si jí k sobě, sedla si na zem zabalila nás do županu a už jsem se ani nehnula, jen jí pozorovala, jak dostává pomalu barvu, přisát se nechtěla a naříkala, ale ručičku si sála, tak jsem jí prso nenutila.
Mezitím dorazil Tomáš, byl pryč asi půl hodiny – mrzelo ho, že porod nestihl, ale já byla ráda, že to tak vyšlo,protože jsem ke konci těhotenství cítila, že bych ho od porodu nejradši poslala pryč a nevěděla jak mu to říct..
Marie dorazila ještě za další půl hodinu,podvázala pupečník,omrkla Dorotku,chtěla jí zvážit,protože to bylo od pohledu vyžlátko,měla 2,5 kg.
Byla celá pryč z toho konce pánevního,dokonce víc než z toho, že Dorotka nedýchala,já to měla naopak.Byla 2 dny před tím u nás, aby znala cestu a vyhmatala hlavičku-dala mi tenkrát tu nejcenější radu-netlačit, tělo tu sílu vytlačit miminko má-byla jsem úplně vedle z toho, že to tak opravdu zafungovalo-přijde mi to naprosto úžasné.
Zalezly jsem s Dorkou do ložnice, konečně se pořádně napila a usnula, pak si jí vzal Tomáš na tělo a Marie mi prohlédla,našla malou trhlinku,hráz jsem si přidržela i když teď nechápu, kolik rukou jsem to vlastně měla,udělala jeden steh,prohlédla placentu-prý hodně malou.
Pak mi řekla ať si zkusím v duchu projít, co jsem dělala od narození Dorotky do té doby než se nadýchla a stopla mi to,vešla jsem se do 30 vteřin, což je prý úplně v pohodě.Druhý den večer jí přijel zkontrolovat doktor.
další