PŘÍPRAVA
Příprava k porodu pro nás prakticky začala chystáním věcí do porodnice a napsáním porodního plánu, jinak jsme si o tom všem povídali už dlouho předtím. Osnovu porodního plánu nám dala dula. Obsahuje všechno, co si moje žena přála a nepřála. Kromě toho nám dula nabídla několik informačních setkání, první se týkalo přirozeného porodu, na druhém jsme zkonzultovali náš porodní plán a na třetím si s ní manželka popovídala o péči o novorozené dítě. Ta setkání u duly v bytě byla taková rodinná - zve si budoucí maminky max. po dvou po třech, samozřejmě i s otci, pokud chtějí. Já chtěl, a nelitoval jsem. Na videu nám taky pustila sestřih přirozeného, domácího porodu, docela pohodového, natočeno v Holandsku. Musím říct, že jsem se u toho docela zapotil :-p a to bylo jen video. Je to ovšem dáno taky tím, že se mnohahodinová událost sestříhá na čtvrt hodiny. Na těchto setkáních v nás taky vzklíčila myšlenka mít u porodu nějakou Laďčinu přítelkyni. I když naše předporodní dula je sama v devátém měsíci těhotenství (čeká páté dítě), sama nám nabídla, že nás bude doprovázet i u porodu, pokud toho bude v tu dobu mocna. To nás docela dostalo. Nakonec jsme se dohodli, že si ještě domluvíme náhradnici z řad Laďčiných přítelkyň - což se Laďce povedlo. Zhruba jedenáct dní před vypočteným termínem jsme se po telefonické domluvě jeli podívat do vybrané porodnice. Je součástí nemocnice v malém městě, necelých padesát kilometrů daleko. Přijali nás vlídně, sestra nás provedla porodnicí a sepsala naše papíry včetně podrobného dotazníku. Vyžádala si porodní plán (jako samozřejmost) a okomentovala ho ve smyslu "nevidím v tom žádný problém, tak to běžně děláme, na podrobnostech se domluvíme". Plán zůstal založený v dokumentaci. Nebylo však už možné pro pozdní hodinu mluvit s lékaři oddělení šestinedělí. Pro naši ideu ambulantního porodu bylo dále důležité domluvit si péči dětské lékařky a porodních asistentek v prvních dnech doma Naštěstí naše obvodní pediatrička souhlasila i s tím, že k nám přijde až domů, a to kdykoliv, což od ní nebyla zrovna malá služba.
Náš konkrétní porodní plán je připojen na konci článku. Přirozený porod je jeho příznivci chápán jako fyziologická, přirozeně probíhající záležitost, ne jako nemoc kterou je potřeba léčit. Prostředí pro přirozený porod a péči v šestinedělí, jak to chápu, by mělo především respektovat primární potřeby rodící ženy a šestinedělky. Při porodu v porodnici tedy odbourání toho, co se v naší době, v naší kulturní skupině vžilo jako "normální a potřebné", ale co ve skutečnosti do normálního fyziologického průběhu zasahuje, aniž by tyto zásahy byly zdůvodněny konkrétní skutečně patologickou komplikací této konkrétní ženy nebo dítěte. Protože tady stále používám slovo přirozený, a přitom je dost těžké definovat přesně, co je přirozené, můžete se pokusit, pokud jste žena, posoudit svoje souznění s tímto seznamem primárních potřeb:
Bohužel, pokud jste muž, takové pocitové posouzení přirozenosti těchto potřeb pro vás možná možné nebude :-). Budete se muset spolehnout na svůj rozum nebo ženám prostě věřit.
Potřeba intimity - snad u všech savců. Každá taková bytost je v této situaci nastavena k tomu, aby se uchýlila do intimního prostředí. U lidí k tomu patří i málo světla, ticho, a navíc ochrana osobní intimity svého těla. S tím taky úzce souvisí pořeba bezpečí: pokud má být někdo u toho, tak lidé, které znám, kterým důvěřuji, a také kteří mi můžou být oporou v této konkrétní situaci. Naopak ne lidé, které neznám, stydím se před nimi, nemám k nim pozitivní vztah.
Celé prostředí porodu je tak důležité z tohoto souhrného důvodu: v této situaci je žena tak citlivá a labilní, že i drobná záležitost evokující nepřijetí a nebezpečí může skončit komplikacemi (běžně zástavou stahů), což u medicínsky vedeného porodu znamená invazivní zásah, což opět vyprovokuje další reakci ženy. Bylo by zajímavé srovnat pocity ženy rodící v naprosto provizorním prostředí s osobou, které důvěřuje s pocity ženy rodící v perfektním medicínském zajištění, ale bez jediné známé bytosti a bez možnosti něco ovlivnit.
Velmi důležité je neurychlování, což je přirozená potřeba těla. I když má rodící žena rozhodně touhu mít už to všechno za sebou, každá přirozená záležitost našeho těla má svoje tempo. Navíc jsou tu velké individuální rozdíly. Protože fáze porodu jsou vázány hormonálně a psychicky jedna na druhou, každý urychlující zásah potenciálně přináší komplikace. Urychlování je tedy v podstatě nesmyslné, smysl má jen zásah v případě, že se přirozený proces z patologické příčiny zastavil. V mnoha porodnicích je stále běžné nutit ženu tlačit v první fázi porodu, kdy stahy teprve otvírají porodní cesty. Je to neúčinné, pro ženu vyčerpávající, zastavuje to celý přirozený proces a opět to v závěru porodu evokuje nutnost medicínských zásahů. Naopak, důležitá je znalost fází porodu nezkreslaných zásahy, takže rodička nebo pomáhající osoba ví, co je v pořádku, co bude následovat samo od sebe a kdy je už potřeba zasáhnout.
Pro ženu je také důležitá možnost se citově projevit. Pocity, slzy, výkřiky, doteky jsou v celkové bilanci rovnováhy rodící ženy ě důležité jako věci materiální povahy.
Po porodu matka potřebuje bezpečný a klidný prostor pro sžívání se s dítětem - a obráceně. To, co připadá bezpečné mužům nebo institucím (v přeneseném smyslu slova) nemusí ještě pociťovat jako bezpečné žena s novorozenětem. Následné komplikace při absenci pocitu bezpečí nám ovšem opět v našem kulturním okruhu můžou připadat normální. Na chladné a neosobní vztahy už jsme si zvykli. Například narušit koordinaci sacího reflexu dítěte s odloučením placenty a tvorbou mateřského mléka je záležitost několika minut necitlivého přístupu. Následky potom mohou být dlouhodobé. Dříve běžné odnášení dětí od matek na noc se už snad nikde v ČR nepraktikuje.
Tady bych chtěl zdůraznit, jakou oporou může být přirozená síť vztahů, a do jaké hloubky a šířky může jít. Už rozhodnutí mít další dítě nebylo konkrétně pro nás zrovna jednoduché. Díky laskavé pomoci množství přátel a příbuzných jsme se v tomto rozhodnutí cítili bezpečněji. Dovedu si však představit rodiny nebo ženy, které jsou na to v podstatě samy. Nicméně, většina z nás nějaké smysluplné vztahy má. Co už u nás není tak běžné, to je prosba jedné ženy k druhé ohledně doprovázení u porodu. Nevím, jestli muž vůbec může dobře pochopit všechnu tu blízkost, odpovědnost a svázanost, která je tímto vyprošována a poskytována. Zažili jsme to vlastně dvakrát, a Laďčině kamarádce, která "jenom" souhlasila s postavením náhradníka duly jsme stejně vděčni jako lidem, kteří nám fyzicky pomohli. Možná že je to jedna z těch nejzávažnějších věcí, o které může žena ženu požádat. Musím říct, že je mnohem lehčí mít a rozšiřovat rodinu, pokud jsme provázáni s tolika láskyplně jednajícími lidmi.

ZAČÁTEK
Jak pomalu a nenápadně to začínalo, tak to potom vzalo rychlý spád. Zpočátku neměla Laďka výrazné stahy, chodila si po místnosti, po mně chtěla pouze masáž zad, ať si to prý natrénujem. Stahy se ale rychle zesilovaly. Teď už je musela soustředěně prodýchávat, chodil jsem po pokoji s ní a přidržoval ji. Občas Laďku přišla zkontrolovat sestra, změřit srdeční ozvy dítěte a stav rodidel. Šlo to rychle. Zavolal jsem tátovi a dule a doufal, že přijedou co nejdřív - nebyla však šance, že dřív jak za hodinu a půl. Potom už byly stahy opravdu hodně bolestivé, všechno šlo rychleji, než jsme čekali. Laďka dřepěla před porodnickým křeslem, držela se madel a dýchala do stahů. Byl jsem pořád za ní, objímal ji a dýchal ve stejném rytmu. Teď už neměla sílu moc mluvit, jen mne upozorňovala, když jsem nestíhal dýchat - z toho mi došlo, že je to pro ni opravdu důležité. Sestra Laďce píchla preventivně antibiotika, v ruce jí nechala kanylu a přichytila ji náplastí pro pozdější rychlejší manipulaci. Dula pořád nejela. Laďka dostala krizi - bolesti už byly tak silné, že je nezvládala. Chtěla po sestře, aby jí dala něco na utlumení bolesti - ta jí ale řekla, že teď už jedině epidurální anestezi, a to by musel přijít anesteziolog. To Laďka nechtěla - nakonec si asi lépe ulevila tím, že se se sestrou objali a poplalala si u ní, stejně jako u mne. Navíc sestra Laďku vyšetřila a prohlásila, že je skoro úplně otevřená a do porodu už není daleko. Tím krizovka přešla, dýchali jsme dál. Musím říct, že zatímco Laďka takhle hodiny vestoje nebo v dřepu zpracovávala vlny bolestivých stahů, já jen dýchal do rytmu - a měl jsem co dělat, abych to fyzicky vydržel. Kompletně propocené triko házím pryč, ještě že jsem měl druhé. V místnosti mezitím nastala skoro tma. Konečně přijela dula, obhlédla situaci, objala Laďku, uklidnila ji a začala ji, tentokrát odborně masírovat. Sundala z ní úplně propocený nemocniční hábit, Laďka teď byla nahá, což jí v té chvíli nevadilo, spíš jí to poskytlo větší volnost pohybu, ovšem taky možná uvedlo do rozpaků pers onál. Přišel lékař a začal opět měřit ozvy. Rozsvítil jsem malé světlo nad umyvadlem, aby se sestrou vůbec něco viděli. Přístroj na měření ozvů, jehož snímač už předtím nefungoval zcela korektně - z reproduktoru šly opravdu strašné zvuky - začal definitivně odcházet. Jeho skon pro nás byl úlevou. Pokud znáte zvuky, které vydává vazbící reproduktor, asi pochopíte, že jsem ten krám nepovažoval za dobrého společníka rodící manželky. Po chvíli ho odvezli a přivezli nový, který už fungoval. Neměl displej (alespoń jsem ho neviděl), ozvy se zapisovaly spolu se stahy na papír a byly slyšet v reproduktoru.
Zpětně mi Laďka vysvětlila, jak ji podporovalo naše společné dýchání. Řekla, že když na ni šla slabost, mohla se napojit na můj rytmus a držet se ho - jenom moje dýchání musela slyšet a cítit. Taky jsem s ní nahlas mručel při prodýchávání stahů. Když mi dula při přípravě navrhovala, ať to zkusím, přišlo mi to divné. Při porodu samém kupodivu ani ne. Naopak, pro mne to byla úlevná možnost nějak jí pomoci a sdílet s ní její námahu. Pod vlivem této zkušenosti dnes už na jedné straně rozumím mužům, kteří se bojí doprovázet svoji ženu k porodu, na druhé straně bych jim vzkázal, že mohou přijít o něco, o čem nebudou mít ani ponětí, dokud to nezakusí. Porod je velmi skutečná záležitost. Nic virtuálního. Nic, co by se dalo stopnout a jít si dát pauzu. Věc života a smrti. Kdysi ženy říkaly mužům, že toto pouze ženská záležitost a že je zavolají, až bude po všem. Nevím, co přesně se změnilo, ale v dnešní době vnímá většina žen svého muže u porodu jako oporu, za kterou jsou vděčné. Není to tím, že porodníci jsou muž i?

POROD
Když se sestra zeptala Laďky, v jaké poloze chce rodit, nemohla se napřed rozhodnout. Potom se upnula na porodnické křeslo. Toto křesílko se dá se polohovat a přizpůsobit i jako stolička. Problém nastal ve chvíli, kdy si na něj vylezla. Vyhovovalo jí, že se má čeho držet a kam zapřít nohy, v žádném případě ale nechtěla ležet, ani napůl. Nebyl to nějaký vrtoch, v takové poloze se cítila strašně a zesilovalo to její bolesti. S tím výrobce zjevně nepočítal. Nebyl už čas, aby si hledala jiné místo, ale neměla se o co vzadu opřít. Dula bleskově zaimprovizovala a řekla mi, ať si vlezu za ni. To nebylo těžké - teď jsem svou ženu podpíral a držel zezadu. Musel na nás být geniální pohled. Vnímal jsem, jak dula pracuje - systematicky s Laďkou udržovala kontakt, jemnými instrukcemi, konejšením, dotekem vytvářela klid a soustředěnou atmosféru. Sestra s ní docela souzněla, pracovaly spolu - dvě ženy pomáhající porodit dítě. Jestli jsem si dřív myslel, že je moje žena v tranzu, tak teď už opravdu byla - to nemyslím neg ativně, spíš jako maximální koncentraci. Okolí si příliš nevšímala, byla úplně soustředěná do sebe a jakoby klidná - což zní paradoxně u člověka, který prožívá silné a bolestivé stahy svalů. Obě ženy dřepěly před ní, sestra si navlékla chirurgické rukavice. Laďka měla stále na břiše snímače srdečních ozvů plodu. Zatímco stahy nezadržitelně vytlačovaly dítě porodními cestami ven, lékař sledující ozvy byl zjevně stále znepokojenější. Řekl něco ve smyslu "Teď už to dítě musíte porodit, ty ozvy se mi nelíbí, je to jen 100, tlačte, tlačte!" Do této doby šly stahy rychle za sebou, evidentně se blížil závěr. Teď dula Laďku instruovala, ať se svými vypuzovacími stahy spolupracuje.
Objevilo se temeno dítěte. Dula mne vzala za ruku a vedla mi ji, abych si mohl sáhnout na jeho vlasy, sáhla si i Laďka. Během velmi krátké doby, na dva stahy Laďka koordinovaně a silně zatlačila a dítě bylo venku. Když dítě začalo klouzat ven, lékař vykřikl něco jako "Já to říkal, má pupeční šňůru kolem krku!" To už sestra dítě uchopila a zvedla. Bylo napohled zcela v pořádku, mělo dobrou barvu, okamžitě se rozdýchalo a otevřelo oči. Pupeční šňůru kolem krku mělo, ale jen zcela volně. Sestra ho okamžitě položila na Laďku, vymnula mu nos a zkontrolovala ho. Narodil se mi syn. Laďka si lehla, tiskla ho k sobě a měla dokonale blažený výraz.

PO PORODU
Zpětně si uvědomuji, že jsem neměl nijak velký strach o Laďku a dítě. Připadalo mi, že všechno probíhá tak, jak má. Uklidňoval mne klid duly a porodní sestry. Občas jsem se modlil a prosil o ochranu, ale vcelku jsem byl také klidný. Teď byl můj syn tady, pro mne skutečněji než předtím, kdy jsem ho mohl vnímat jen zprostředkovaně přes Laďčino bříško. Přišel lékař odpovědný za péči o dítě a chtěl ho odnést na vyšetření. V našem porodním plánu měla Laďka napsáno: "nepřeji si jakékoliv odnášení miminka z mého dosahu, pokud si to nevyžádají jeho zdravotní komplikace" a já na tom trval. Poprosil jsem dětského lékaře, jestli by mohl vyšetření provést na místě. Argumentoval tím, že mají vše dobře zajištěno, že předpisy mluví jasně, že dítě je nutné zvážit, že na takový způsob vyšetření není zvyklý a nikdy ho tak nedělal. Nakonec však připustil, že to půjde, a vyšetřil našeho syna přímo tam, kde byl, to jest na matčině břiše. Konstatoval, že je všechno v pořádku. V tu chvíli se vrátil porodník a razantně se dožad oval dodržení předpisů a odnešení dítěte k vyšetření. Museli jsme mu vysvětlit, že vše je již jinak. Sestra počkala, až dotepe pupeční šňůra, zasvorkovala ji a podala mi nůžky. Chvíli mi trvalo, než mi došlo, co se po mně chce, ale pak jsem šňůru přestřihl. Čekali jsme na porod placenty. Porodník byl opět znepokojený tím, že vše dlouho trvá a že si to nepřejeme urychlit injekcí. I tady myslím víc než mužské popohánění pomohlo ženské uklidňování - stahy se za chvíly dostavily samy a placenta vyšla ven. Vážení dítěte se nekonalo.
Bylo ještě potřeba vyšetřit Laďku, ale nerozsvěceli kvůli tomu světlo na pokoji, pomohli si přenosnou lampou. I tady bylo vše v pořádku. Klidný a koordinovaný průběh porodu myslím zabránil zranění nebo nutnosti nastřižení hráze. Byla tu jen zevní krevní podlitina na rodidlech, která zmizela běhen několika dnů. Během celého porodu nebylo třeba jediného lékařského zákroku, kromě preventivního podání antibiotika. Přítomní lékaři plnili funkci kontroly, spolu s porodní sestrou, která se postarala o pupeční šňůru. Co bylo důležité, porodní sestra byla spolu s dulou oporou rodičce prostě tím že jsou soucítící a v porodech zkušené ženy. Můj trpělivě čekající otec tedy naši těhotnou dulu odvezl domů. Rozloučili jsme se, ne bez dojetí. Dvě hodiny po porodu má matka s dítětem zůstat na porodním pokoji, potom následuje odvoz na oddělení šestinedělí. Na pokoji bylo ticho, venku už dávno padla tma. Laďka si malého přikládala k prsu, byl tiše a občas se rozhlížel. Když přišla sestra kvůli odvozu, velmi rychle jsme se dohodli že půjdeme všichni společně - Laďka na vozíku tlačeném zřízencem, já jsem nesl dobře zabaleného synka, naše věci se na vozík také vešly. Zaplatil jsem poplatek za svou účast u porodu a také za dulu. Připravený kočárek zůstal nevyužitý, sestra z oddělení nás doprovázela. Abych mohl být s Laďkou do rána, zaplatili jsme si nadstandartní pokoj. Na oddělení šestinedělí nás sestra pěkně uvítala a donesla horký čaj. Omluvila se nám, že za oknem pokoje je stavba, a řemeslníci nás zřejmě brzo ráno probudí. O odnešení a umytí dítěte, které zde běžně provádí se ani nezmiňovala. Laďka byla celou noc vzhůru, s malým vedle sebe - vzrušení a radost jí nedaly usnout. To já se trochu vyspal :-) Rozhodli jsme se, že počkáme na ranní vizitu a potom pojedeme domů.
když byl náš porodní plán napsaný celkem jasně, stejně jsme se dostali do situace, kdy bylo zřejmé, že některý bod zůstal nepochopen nebo nedošel na místo určení. Nedělám si ani iluze ohledně obvyklosti situace, kdy si nějaký příjemce medicínského výkonu na půdě nemocnice (nechci v tomto případě psát pacient, protože nikdo z nás nebyl nemocný) chce sám rozhodovat o sobě a o svém dítěti - i když vím, že existují práva pacienta a že je zdravotníci znají. Přesto s námi bylo vždy jednáno korektně. Ve sporu o odnešení dítěte zřejmě zabral argument, že protože nejde o ohrožení života, není důvod nám nevyhovět v tom, co si jako rodiče dítěte přejeme a za co tím taky přebíráme odpovědnost. To je občanská argumentace.
Právě díky rozvoji občanské společnosti se mnoho porodnic u nás pomalu začíná orientovat přirozenějším směrem. Má to různou úroveň, někde je to prezentováno jenom aromalampičkou na hekacím pokoji, někde opravdovou snahou respektovat přání rodičky, jako v této "naší" porodnici. Většinou něco mezi tím. Můžu zde nabídnout ještě jiný úhel pohledu.
V našem lékařsko-nemocničním prostředí je zjevně rozšířený názor "vnitřní prožívání pacienta není důležité a nemá na nic vliv". Někteří profesionálové jsou v tomto zjevně v obraze, například psychoterapeuti, někteří nejsou (mluvím o rozšířených a nereflektovaných postojích, ne o tom, co je - snad - v učebnicích). Je pak velmi těžké vysvětlitlovat, proč jsme chtěli to, co jsme chtěli - naše přání asi pro některé neměla žádný rozumný smysl. Potkávají se tu jiné hodnotová soustavy, když ne úplně jiné, tak výrazně posunuté. Pak se může lehce stát, že si vás někteří zařadí jako kverulanta, jako člověka, který neustále něco chce, na něco si stěžuje a nejspíš to nemá v hlavě v pořádku. Pro Laďku například bylo docela nepříjemné a silně bolestivé, když porodník opakovaně a ne zrovna citlivě vyšetřoval hematom na rodidlech a trval na tom, že ho přítomná sestra taky musí vidět. Přitom sám prohlásil, že nejde o nebezpečnou věc a postačí přikládat led a kontrolovat vstřebání. Laďka to vnímala jako zbytečné působ ení bolesti a narušování intimity, navíc od muže, který byl nucený být po celý porod pasívní, což mu asi moc nevyhovovalo.
Pro mou ženu a pro mne je ale narození dítěte posvátná záležitost, ne medicínský výkon. To jsme prožívali spíš uvnitř než navenek. Pro zaměstnance nemocnice, pokud nevěří, že existuje něco posvátného, může být porod bohužel pouze medicíským výkonem a snad i respektovaným důležitým životním momentem u jinak neznámých lidí. Připadá mi však oprávněné, aby i naše potřeby byly respektovány - navenek se projevují právě naší snahou o respektování lidské přirozenosti rodičky a dítěte. Stejně tak my jsme se snažili respektovat postoje zdravotníků - pokud to bylo pro nás ještě možné. Každopádně je tu nutný dialog mezi dvěma stranami s někdy opravdu protikladnými hodnotovými systémy, v situaci pro rodiče ne zcela běžné - ne každý má deset dětí a odpovídající kvantum zkušeností s porody. Jelikož věříme, že dítě zažívá těžký šok s možnými pozdějšími následky, když je odloučeno po porodu od matky, i když jen na krátkou dobu, nehodlali jsme to připustit bezdůvodně. Dodržování předpisů jen pro formu - to pro nás dobrý d ůvod nebyl.(2)
Problém je, jak zprostředkovat svůj postoj někomu, pro koho slovo posvátný nebo přirozený nemá žádný obsah a neváže se u něho k žádné reflektované zkušenosti. Nebrat někoho vážně nebo se s ním snažit manipulovat, čili zacházet jako s věcí, bez ohledu na to, jak dobře je to zdůvodněno přináší podle mne vždy špatné následky. Jediným východiskem mi připadá oboustranný respekt k tomu druhému jako k člověku.
Podepsali jsme s manželkou všechno, co bylo potřeba podepsat, a po vyzvednutí rodného listu na magistrátě a nahlášení rodného čísla na novorozeneckém oddělení jsme konečně odjeli domů.

DOMA
Doma byl nádherný klid. Žádný rachot, žádní cizí lidé. Zatím žádné formální kontroly. Na druhý den byla domluvena návštěva pediatričky. Po ní na každý další den návštěva zdravotní sestry nebo asistentky. Všechny tyto lidi známe (s porodní asistentkou z agentury sester jsme se seznámili předem). Navíc, oni přišli na návštěvu k nám, ne my do jejich instituce k nim, byly to tedy docela neformální a příjemné návštěvy. Tyto návštěvy jsem vítal, měli jsme tak větší pocit jistoty. Všem, kteří se nás jinak chystali navštívit jsme řekli, že kvůli minimalizaci rizika infekce nepřijímáme dřív jak po šesti týdnech. Druhý důvod ovšem je, že nechceme nikoho urazit tím, že pozveme jen některé - a všechny bychom teď neustáli, to by bylo po klidu i odpočinku. Manželčina gynekoložka mi vystavila žádost o podporu při ošetřování člena rodiny, takže jsem alespoň několik dní mohl být doma s Laďkou. Užívali jsme si tedy pohodu a taky odpočívali. Tedy, odpočívali...Praní hromad plínek, vaření litrů čaje pro kojící matku, kojení , přebalování. Pro jistotu jsme si zapisovali každou kontrolu, vážili synka na průběžně kuchyňské váze, kontrolovali množství přijatých tekutin (výhradně kojením). Jsme teď jako rodina mnohem víc spolu. Svoje společenské aktivity mimo dům jsem odložil na později. Náš syn nám připadá velmi klidný. Samozřejmě taky někdy pláče, ale když to srovnáváme s ranným dětstvím jeho sester, je to velký rozdíl. Moje žena vidí rozdíl mezi rezignovanějším a úzkostlivějším výrazem našich starších dětí v tomto věku, ke kterým si musela nějakou dobu vztah teprve vytvářet (a ony k ní) a mezi klidnějším a zvídavějším výrazem ve tváři našeho syna, ke kterému má od začátku vyrovnaný a láskyplný vztah.Taky jsme určitě zkušnější a klidnější rodiče. Jeho příchod jsme si vybojovali ve svých vnitřních zápasech, promodlili a promeditovali, spolu uskutečnili a v porodu prožili. Věřím, že jsme udělali maximum pro jeho dobrý vstup do tohoto světa.

NĚCO PRO ŽENY(NO A TAKY PRO MUŽE)
Naše dula nám řekla, že při přirozeném porodu často přichází moment, kdy už jsou bolesti tak silné a všechno už trvá tak dlouho, že si žena myslí, to je konec, to se nedá vydržet, teď už asi umřu. To je právě ta chvíle, kdy dítě přichází na svět, bolesti za chvilku skončí a s dítětem přijde radost a úleva. Když jsme si s Laďkou povídali o jejích pocitech z porodu, vyprávěla mi, že to bylo právě takové, a že v tom momentu cítila, že z těchto bolestí nesmí utéct, naopak, musí k nim přidat svůj souhlas, otevřít sebe svým souhlasem - který přináší ještě větší bolest - a přivést dítě na svět. A ono přišlo. Je to trochu jako zemřít, obětovat sám sebe. Přinejmenším tu část své osobnosti, která se bolesti bojí, která chce jen pohodlí a kterou ostatní nezajímají. To je iniciace, cesta z jednoho světa do druhého, kterou ženy mají k dispozici, pokud si ji vyberou. Je to opravdové, protože tady jde opravdu o život - ve více smyslech tohoto slova. To jim jako muži můžeme závidět.




další